Co říct o Veroušovi. Verouš byl zamlklý a pomstychtivý mladík. Dívky ho
nechtěly a proto byl pomstychtivý, a
nebo byl pomstychtivý a proto ho dívky nechtěly. Narodil se jako druhé dítě Julii, krásné, ale smutné a psychicky slabé dívce.
Od mala mu ve všem ustupovala, a tak byl víc a víc umíněný. A nebo byl víc a víc
umíněný, a tak mu ve všem ustupovala. Zvykl si dostat všechno protivným škemráním, a nechápal, že na lásku a
na ženy tohle aplikovat nelze. Bylo mu devatenáct, když ho potkala takzvaná první láska. Jitka byla hubená, lehce nezdravě vyhlížející dívka, co chodila na
stejnou brigádu jako Verouš. Nosila velmi svůdné oblečení, které na její rovné
a nudné postavě moc svůdně nevypadalo. Smála se jako kluk, a měla na svých
sedmnáct přehnaně neslušné narážky. “Jsem dneska celá vopíchaná.” říkala po brigádě u napínáčků. “Kdybych si sešila kozy k sobě blíž, trčely by mi, že jo.” říkala po
brigádě u šicích strojů. Měli brigádu po celém krejčovském domě ve všech oblastech, to se tak pro
mladé dělávalo. Verouš sledoval, jak své mamince vtíravě vyprávěla příhody, tenkým hláskem,
jako nejhodnější dcera. Maminka jí říkala Jit-ko. Vždy oddělila první slabiku
od druhé, a znělo to cizokrajně a vznešeně. Ona o sobě také říkala , že je
Jit-ka. Vyprávěla, jak jí vedoucí ráno zavolala:”jit-ko!”, ale Venouš u toho
byl a dobře slyšel, že volala obyčejně Jitko, bez pomlčky. Byla to nějaká
podivná hra jejich rodiny. A pak sledoval, jak daleko od maminky zhrubla, jak
začala být lačná a mrkat a špulit pusu. Verouš tajně snil o nejhodnějších a nejroztomilejších dívkách. Ale k
Jitce ho něco táhlo, úplne jinak. Tušil, že ona je nejen trochu přitažlivá, ale
i hodně dosažitelná. Začal psát na papír vyznání pro Jitku a dělal z ní ve svých myšlenkách
stále ušlechtilejší a hezčí milenku. Celou i ji vymyslel nanovo. Dva dny,
sobotu a neděli o ní snil, a úplne se do té představy zamiloval. “Mami,” přišel k mamince v neděli večer, když seděla nad šitím. “Ano?” usměvavě a nejistě vzhlédla jeho maminka. “Chtěl bych poradit s láskou,” řekl Verouš natvrdo. Maminka odložila šití a začervenala se. Pak se snažila, aby se jí na tváři
usadil dospělý výraz. “Mami, líbí se mi jedna holka. Nevím, co má udělat, abych…víš, abych měl
jasno, ale abych to nezkazil.” Maminka netušila, co mu má říct, protože s jeho tatínkem zažila svedení,
otehotnění a opuštění, celé v jeho režii, nemusela nikdy nic rozhodovat. “Veroušku, no…víš, Veroušku, to ti řekne srdce.” “Co?” “Co máš udělat.” “Cože?” “No, to někde v hloubi víš sám.” “No, máš pravdu, že jsem si pořád představoval, že za ní přijdu, přistoupím
k ní, políbím, zatáhnu někam…a bude jí to jasné.” Mamince zaskočila slina. “Myslíš, že to je ono, mami? To mi říká srdce?” “No, víš…no, počkej. Možná by ses jí nejdřív mohl zeptat. Třeba. Líbím
se ti?Počkat na její reakci. Žena ti neřekne přímo, ale z jejího výrazu to poznáš.” “Jak?” “Ukážu ti to. Zeptej se mě.Ukážu ti ano..” “Líbím se ti?” zeptal se stydlivě Verouš, asi si představil Jitku. Pak
pozorně sledoval, co maminka udělá. Maminka neurčitě stáhla ústa a jinak se obličej nehnul. “Dobře,” řekl nejistě,” a ukaž mi ne. Líbím se ti?” Maminka neurčitě stáhla ústa a oči zůstaly neměnné. Pak se vítězoslavně usmála. Načila svého synka něco do života! “No, tak dík, mami.” řekl Verouš. “Jo, mám hlad,” řekl nabručeně. “Donesu ti to do pokoje.” řekla maminka. Usmála se pro sebe, ale pak si
vzpomněla, že předtím nedořešila nějakou znepokojivou myšlenku. Ach ano! Netušila,
že dnešní děti jsou v tak mladém věku tak hrr…bála se, aby Verouš něco
neprovedl, ale co, kdyžtak je dost krásný a chytrý, dívku opustí a život má před
sebou. Oddychla si, že vyřešila dilema a pokračovala v zašívání. “Pořád si stěžuji, že nemám komu plést svetříky, ale zaplaťbůh, že mám
syna!” Verouš se v šeru svého pokoje rozhodl, že Jitce napíše lísteček a dá jí
ho. Napsal na lístek (otravně přerušen přínosem rohlíků a šunky) toto: “Jitko,
planu. Jsem do tebe blázen. Jsi kouzelná. Chci tě. Napiš mi co a jak.” a pak šel
spát. Ráno si lístek dal za pásek kalhot pod košili a šel do brigády. Jitka vypadala nějak zmuchlaně (ale to jen na rozdíl od představ, ve
kterých si ji Verouš vyžehlil) a tak nějak příliš obyčejně. Jako cizí holka.
Ale o přestávce na svačinu jí položil na stůl lísteček a spěšně odešel z místnosti. Jitka vulgárně žvýkala chleba, rozbalila lístek, ústa se jí zastavila.
Polila ji vlna horkosti a radosti. Nevěděla, jak se má chovat. Strčla si lístek
na hruď a šla pracovat. Bála se velkého ztrapnění, tak neřekla až do konce směny nic. Ze všech
sil klidným hlasem mu řekla: “Odpovím zítra.” a spěchala za matkou. Ani jí to neřekla, ale své starší a ještě ošklivější sestře ano. Ta
tvrdila, že si z ní vystřelil a navrhla jí plán: “Chovej se k němu, jako by si z tebe střílel, pokud to myslí vážně, napíše
znovu a budeš si jistá.” Jitka usínala a myslela na Verouše, něžně se usmívala a její tvář získala
najednou dívčí roztomilost. Ne, jistě si nestřílel. Vždyť jeho pohledy…krátké,
ale dalo se z nich vyčíst, to co psal Vše na něm se jí zdálo najednou tak hezké.Nespala
skoro celou noc. Ráno její sestra slézala z horní palandy a zahlédla její výraz. Vysmála
se jí a řekla: “Radím ti, řekni mu, že je kretén, protože jestli tě nachytá,
tak tu hanbu už nikdy nesmyješ. “ Jitka si vzpomněla, že není tak krásná, jako jiné dívky, a pohled na
matku a sestru u snídaně jí přesvědčil, že nemá tak lehce naletět. Ale nedokázala
si představit, co jiného mu má říct, než: “Ano!Ano!” Vzduch byl ráno mrazivý a Jitka
byla celá rozrušená. Do poslední chvíle netušila, co udělá. Ráno viděla u skřínek Verouše, celého zamračeného a jiného, než si
pamatovala ze včera. Nevšiml si jí a přezouval se. Vzpomněla si na svoje trapné
snění, na svoji domněnku, že tenhle na pohled protivný chlapec by k ní cítil něco
jako “planu”. Došla k němu, celá zostuzená a ztrapněná tím, jak naletěla a řekla
mu:”Ahoj, tak to ti nevyšlo. Jsi debil a nech mě být,” a pak šla s pláčem po
chodbě a poprosila paní vedoucí o přeřazení do jiné skupiny, aby nikdy nebyla u
připínáčků, když tam bude on. I tak může vypadat první láska. Protože ani nezačne, můžeme si navždy připadat
oškliví. A nebo…protože si navždy připadáme oškliví, nikdy nezačne.