Elena si nalévala čaj z nízké široké čajové konvice. Na talířku ležely úhledne poskládané sušenky několika druhů. Elena se na
ně dívala. “Dám si jen jednu.” řekla si. Ale když si směla vzít jen jednu, nevěděla,
který z těch skvělých druhů by si měla vybrat. A tak se chvíli zase jen dívala
a představovala si, který je asi nejlepší. Elena měla řídké černé vlasy, podlouhlý nos a rozumné oči. Podopírala si
u čaje bradu světlou dlaní a dívala se z okna na ulici. “Kdybych potkala někoho, kdo by se do mě vášnivě zamiloval…” přemýšlela
si pro sebe rozrušeně….”kdybych potkala někoho, koho bych chtěla v jednom kuse
líbat….” uvažovala a živě si představovala sama sebe, jak jde celá rozrušená po
nějakém mostě, oblečená do nějakého volného svetru, jehož černé cancoury jí splývají
podél těla….”Kdybych potkala někoho, kdo by mě donutil všechno opustit, všechno
rozbít….” zamýšlela se nad tou možností a jasně viděla, jak jde po tom mostě a
rozechvěle si tiskne konce volného svetru kolem těla, jako by chtěla zadusit vášeň….ale
jistě by to nešlo, zadusit. Pak si vybrala malou trubičku, namočenou z obou stran do čokoládové
polevy. Pak už pro její pocity neexistovala žádná slova, jen zhluboka vzdychla a
viděla se, jak jde po tom smyšleném mostě. “Ach ano, proto bych byla rozrušená, protože bych to musela přede všemi
tajit…” A viděla sama sebe, jak se snaží před matkou, sestrou, mužem, synem, švagrovou,
její bystrou dcerou…tajit tu změnu, která by u ní nastala. Viděla sama sebe,
jak jde na nějakou banální návštěvu, kde se pije čaj a pojídají se sušenky, a
ona tam sedí v tom smyšleném svetru s volnými cancoury, sedí celá napjatá na té
návštěvě, halí se do svetru a konverzuje, a všechny ženy, co tam jsou, na ní
vidí, jaká je neklidná, vidí za její vážnou tváří tu špatne skrývanou radost,
Vidí se, jak pije čaj, nevnímá vůbec jeho slabost či sílu (kterou jinak vždy
pozná), a jediné na co myslí, je neprořeknout se, nezačít rozpustile vyprávět o
tom nejdůležitějším, o tom nejtajnějším, o…. “Kdyby někdo takový existoval, kdo by ve mně dokázal zažehnout takový
cit, na ničem jiném by nezáleželo” myslí si Elena a ochutnává ještě třenou sušenku
s marmeládovou tečkou uprostřed. Pak položí svoje horké čelo na desku stolu a řasami se skoro dotýká
ubrusu. Tak to Elena dělá vždycky, když si chce myslet nějaké tajné myšlenky,
aby se nerozletěly po pokoji. To by bylo skoro jako myslet si to nahlas. S tváří na stole, jako malá dívka, co se schovává pod peřinu, myslí si
Elena: “Jak moc dokáže člověka změnit láska!”, protože jasně vnímá, jak strašně
krásná je na tom mostě, s hořícími tvářemi. “Jak moc dokáže člověka změnit vášeň!” myslí si ještě tišeji. Pak si
hlavu podepře rukama, a najednou vypadá unaveně. Je to velmi únavné, snít o něčem
tak vzdáleném. Vstane, vezme talířek se sušenkami, dojde do kuchyně, sesype sušenky do
zdobené plechovky na sušenky. “A dost!” říká si, a její tvář už zase dostává ten typicky přísný nádech.
Zavírá spiž, a krabička s kakaem, rýže, brambory, mouka, to všechno je tak obyčejné
a nehodí se to do jejího vysněného života. Teď je na čase jít do synova pokoje,
zkontrolovat jeho úkoly. Zavřít spíž a vydat se z kuchyně ji stojí statisíce sil, je to jako
pohybovat se hutným medem, tenhle její všední život. Jít s přísnou tváří po
chodbě domu a rovnat si zástěru je pro ni jako zvedat nějaké statisícigramové závaží. Nemůže jen tak vejít do jeho pokoje a svým nesympatickým hlasem
promluvit, ten zvuk by roztříštil celé to krásné zasněné odpoledne. Musí si ještě
odpočinout vedle dveří. Opírá se o vytapetovanou stěnu a něžně pozoruje vzpomínku, která se k ní
přichomýtla. Když byla dívka, říkala si vždycky: “odejít od miláčka a nedat mu
polibek je jako plavat proti strašně silné řece.” a nebo “Povídat si s tetou
Klaudií je jako žehlit tisíc otcových košilí. A nebo…. Ne, takové vzpomínání je nemožné. Elena je na sebe přísná, skoro vždy si
dá jen jednu sušenku, ale nedokáže sama sebe trápit. Pak se odlepí od zdi a rychle, bez přemýšlení, jde už konečně udělat, co
je třeba. Ne, Elena není hrdinka, která se v záchvatu zoufalství sesune na podlahu
a pláče nad ztracenými sny. Ne, není taková ta hrdinka, kterou na té zemi najde
manžel, vycházející z terasy, a zeptá se překvapeně, co se děje. Ne, není ta
hrdinka, která to zahraje do autu, ale přespříští se již neudrží a vyhrkne to,
co ji trápí. Ne, ani neödsekne nějakou jedovatost. Elena je hrdinka jiného druhu, ta prostě rychle a bez přemýšlení jde udělat,
co je třeba. Pohladí syna po vlasech, dá mu do nich polibek, jen tak, aby s vůní těch
vlasů připomněla sebe a své místo ve světě. Žít život je jako táhnout do čistírny vak se sto kožichy, vypočítává si
s osamělostí, která snad ani nemá žádné měřítko. A sedíc na horním schodu prastarého schodiště, myslí si Elena, že jediný
polibek smyšlených milovaných rtů by dokázal vyrvat to schodiště ze základů
domu. Ale, ano. Jistě víte, že Elena není hrdinka, která by takové rty kdy políbila. Pomalu sjíždí prsty k ústum, aby se jich dotkla a zakusila, jaké je to,
cítit na nich láskyplná dotek. Bohužel, Elena není hrdinka, která by ten pohyb někdy dokončila.