Hlava Adama, vykukující nad zdobeným kabátem, byla v mrazivém poledni ještě
krásnější než jindy. Černé obočí, oči, třpytící se myšlenkami, nesmlouvavá
brada a zimou zkřehlé rty. Pozorovala svého bratra a znovu se při pohledu na jeho tvář nemohla ubránit
pocitu, že člověk s takovou tváří, musí prostě být milován, ať udělá cokoli. Není to asi správné, aby takovou krásou oplýval muž. Dělá to nepořádek,
protože takového muže pak ženy zbožňují, ale přitom by neměly bláznit a naopak
přijímat poblázněné komplimenty. No co, zatím tomu prostě dokonale nerozuměla. Věděla jen, že má nejkrásnějšího
bratra na světě a že ho díky tomu může milovat po celý život. A zoufalé ženy,
které budou kvůli němu schopné čehokoli, ho budou milovat, nenávidět a toužit
po něm, ale nikdy nuž nezískají to výsadní právo, znát jeho srdce a mluvit s ním
o všem.Ona bude jejich tragédie sledovat pouze jako divačka, a bude se moct vždycky
bratra zeptat na celou věc, a on jí všechno důvěrně a trpělivě vysvětlí, až
bude starší, zeptá se jí i na její názor. Bylo totiž jasné, že její bratr pozná zástupy žen, a že žádná ho nebude
bavit dlouho, takže ona, Miška, jeho sestra, zůstane vlastně tou jedinou, stálou
blízkou duší. Adam se zastavil uprostřed sněhem pokrytého mostu a shlížel na
polozamrzlou řeku. “Na co myslíš?” zeptala se ho. Vzhlédl ke své mladinké sestře s úsmevem. “Na nic, Miško, tak…na svoje věci.” Podívala se zamyšleně a roztomile nad sebe, a pak řekla: “Myslíš na to, co bude k obědu?” řekla poťouchle, chytila ho za límec a
přiblížila se k němu obličejem. Prohlížel si její tvář a přemýšlel, co z jejích rysů se změnilo, že už
nevypadá jenom jako dívka. Bylo v nich něco dospělejšího. Možná, že oči měly teď
vážný pohled? “Myslel jsem na to…” “Jestli si dnes dám brambory, nebo…” napovídala mu Miška s pokyvováním
hlavy. Znovu se otočil k řece. “Chtěl bych odjet.” “A kam? Pojedeme do Paříže?” “Miško,” řekl a vytáhl ruku z rukavice, sundal ji rukavici a chytl její
dlaň do své. “Chtěl bych odjet sám, nemůžu už vydržet…Myslím, že moje místo je ve
velkém městě…” říkal a díval se před sebe, viděl velké třídy a spoustu dravých
lidí, viděl se, jak je pro něj těžké se prosadit, ale jak bojuje jako lev a nakonec získává své místo, až úplne někde nahoře.”¨ Miška s údivem sledovala jeho výraz. Zamyšleně se díval do dálky a jeho
rysy byly tvrdé, měl v očích…snad krutý výraz, kdyby to u Adama bylo možné. Mišce připadalo, že stojí na
jednom konci řeky a on na druhém a že je mezi nimi celý dlouhý most. Tak daleko
si připadala, když na něj chtěla promluvit, když chtěla pochopit, o čem to mluví. “A kdy se vrátíš?” Trhnul sebou, jako by mu přetrhla nějakou důležitou myšlenku.. “Cože?”, ale pak mu došlo, na co se ptala. “Když to půjde dobře, najdu si tam ženu…” řekl prostě a stručně, vlastně
místo slova Navždycky. Bylo to, jako když někdo prudce trhne těžkým závěsem a odhalí rozněžnělému
spáči výhled na deštivé a žalostné ráno, jenomže to ráno je váš celý budoucí život. Miščiin obličej neměl vůbec žádnou mimiku. S prázdným výrazem se dívala
na něj, pak na zamrzlou řeku. Adam si pak oblékl rukavici, řekl “Pojď” a vydal se pomalu po mostě. “Když řeka nemůže téct, je lepší aby zamrzla.” řekla Miška tichounce. “Když
řeka nemůže téct, je to lepší..” zopakovala si větu, která ji ledově bodala do
srdce, ale to už se vydala za bratrem, s jednou rukavicí na ruce. Ta druhá zůstala ležet na sněhem pokrytém mostě. Adam i jeho sestra se
od ní vzdalovali. Od rukavice, kterou si Miška ráno před mší nasadila, když měla
jediného, milovaného,milého bratra, a kterou ji na mostě sundal nějaký úplne
cizí člověk. Někdy se stane, že někdo umře uprostřed našeho života, a ačkoli pak žije
dál svůj život, my po něm navždycky truchlíme. Nikdo neví, kdo rukavici potom našel a co se s ní stalo. Ale je to vlastně jedno, protože jedna bez druhé jsou přeci úplne k ničemu.